Někdy jsou v životě období, které se skládají ze samých konců a tím pádem i ze samých začátků. Protože málokdy něco jen skončí. A nic. Člověk má tendence (třeba po určité době rekonvalescence) si hledat něco, čím vzniklý prázdný prostor zaplní. Hledáme nové začátky. Potřebujeme nové začátky. Něco, čeho se můžeme chytnou a vytáhnou se alespoň kousek zase nahoru. Nové impulzy. Nové vrány a růžové slony.
Nesnáším konce. Jsem nostalgický typ, typ sběrače. Schovávám si talismany, které mi připomínají lidi, události, období. Ostatně i proto hodně fotím. Všechno. Protože při pohledu na fotku si dokážu vybavit okamžik jejího vzniku, atmosféru toho momentu. Nechávám si věci, které „přece nevyhodím“, i když vím, že se určitě už hodit nebudou. Ale nemůžu je vyhodit. Jsou přece moje. Máme za sebou určitý kus společné cesty.
Takže si schovávám složky na pracovní listy, které jsem si vyrobila v sedmé třídě do angličtiny. Jsou polepené látkou s růžovýma kytičkama a pořád v nich schovávám pracovní listy do angličtiny. I když už se týkají trošku složitějších témat. A mám na skříni globus, který jsme se ségrou podědili ještě snad po taťkovi. Je malinký, osvětlený. Tenkrát když jsme byli malé, tak byl v docela obstojném stavu. Teď už bych to do něj neřekla. Ale vyhodit ho pořád nejsem schopná. Ne s takovou historií.
A taky tam mám hodiny. Hodiny, které jsou celé dřevěné, lehce umělecké, a které jsem si vyžebrala snad před patnácti lety na dědečkovi hodináři. Mám pocit, že si je u něj někdo nechat spravit, ale už si je nevyzvedl. Ale jistá si nejsem. A na skříni je nemám proto, že by byly nefunkční, ale proto, že nesnáším když tikají. Neusnu u tikání. Takže nemám hodiny nikde. Jen tyhle na skříni. Bez baterky uvnitř.
A na té skříni by se našel ještě slamák z doby, kdy jsem poprvé byla u moře, plakát, který jsem si v osmnácti koupila v Opavě při pro mě důležité události, a na kterém je Garfield na hromadě smetí s nápisem „My mess, my business“ a který jsem měla vylepený na dveřích.
Ona ta má skříň je vůbec nostalgie sama o sobě. Mám ji polepenou. Celou. Mám na ní dva filmové plakátky z roku 2000. Mám na ní dvě krásné reklamy, které jsem si vystřihla kdysi z časopisu a čím jsem starší, tak tím víc mi jedna přijde vtipnější a druhá logičtější a pravdivější. A pak tam mám jeden strip, který jsem si vystřihla z novin už sakra dávno, kde je narážka na hvězdné války a který se mi zdál vtipný už tenkrát a zdá se mi vtipný i dnes.
A pak tam mám dvě věci, které jsou asi nejcenější. Jedna z nich jsou moje okopírované dlaně. Jsou z doby praxe na střední škole. A co asi tak administrativní pracovník dělá, když by měl dělat něco úplně jiného a když je mu sedmnáct (asi)? Ano. Vymýšlí kraviny. Já si okopírovala dlaně, vystřihla a nalepila na skříň. A teď nedávno jsem si k nim přidala dlaně neteře, která projevila zájem o to samé, a jejíž dlaně jsem si tak taky okopírovala, vystřihla a nalepila. Tak nějak se občas kruh uzavře.
A pak tam mám obrázek. Větší formát. Kreslený pastelkami. Je ze samých čar. Lépe řečeno z jedné jakoby nepřerušované čáry, různě pozohýbané, v různé tloušťce, občas s příměsí různých barev. Nakreslila mi ho před jedenácti lety kamarádka a prý prostě nakreslila mě. A já tam opravdu někde jsem. Osobní dar, cenný dar.
A všechny ty věci jsou důležité. Protože jsou moje. Jsou já. Jsou součástí určitého období, určité etapy v životě, součástí lidí kolem mě, lidí, kteří mi ty etapy pomáhali vytvářet.
Mám ráda nové začátky a občas nesnáším konce. Definitivní konce. Ale nostalgie občas může i zabít. Lpět za každou cenu na něčem, nebo někom. Občas si člověk musí pořádně uklidit, vyhodit spoustu věcí aby vytvořil místo pro nové. A taky si jich hromadu schovat a nalepit na skříň. Nebo si je nechat vytetovat. Nebo si je spálit. A nebo třeba i schovat někam do tajné krabičky. A věřit a doufat. A nostalgicky se nad němi usmívat, i když je ta nostalgie občas s trpkou příchutí.
Jsem typ, který potřebuje rituály, a možná proto jsem typ sběrače. Nalepená věc musí být ta správná věc. A tak si vytvářím kolem sebe koláže z okamžiků, lidí a věcí. Všechno je důležité. Všechno je rituál. Všechno má nějaký význam. Co se „nalepí“, tak by mělo být napořád. Protože v okamžiku, kdy to ztratí svůj význam, tak zároveň ztrácí význam celá etapa, která tomu výběru předcházela. A začne něco nového.
Dnes jsem u Májenky v obchůdku viděla na poličce starou krabičku se směsí na svařák, kterou jsem donesla na začátek jedné skvělé a dosud nepřekonané vánoční párty v roce 2009. Tou to sice nezačalo úplně, začátek voněl Whiskey, ale tohle bylo regulérní zahájení důležité etapy.
Když jsem odcházela, tak jsem si řekla o jednu dekoraci – malou dýni. Už má své místo. „Nalepení“ vzpomínky, připomenutí toho "předtím", "během", a snad bude i nějaké "potom". A zítra se jdu rozloučit definitivně. Rituálním způsobem, jak jinak:-))
Nesnáším konce. Jsem nostalgický typ, typ sběrače. Schovávám si talismany, které mi připomínají lidi, události, období. Ostatně i proto hodně fotím. Všechno. Protože při pohledu na fotku si dokážu vybavit okamžik jejího vzniku, atmosféru toho momentu. Nechávám si věci, které „přece nevyhodím“, i když vím, že se určitě už hodit nebudou. Ale nemůžu je vyhodit. Jsou přece moje. Máme za sebou určitý kus společné cesty.
Takže si schovávám složky na pracovní listy, které jsem si vyrobila v sedmé třídě do angličtiny. Jsou polepené látkou s růžovýma kytičkama a pořád v nich schovávám pracovní listy do angličtiny. I když už se týkají trošku složitějších témat. A mám na skříni globus, který jsme se ségrou podědili ještě snad po taťkovi. Je malinký, osvětlený. Tenkrát když jsme byli malé, tak byl v docela obstojném stavu. Teď už bych to do něj neřekla. Ale vyhodit ho pořád nejsem schopná. Ne s takovou historií.
A taky tam mám hodiny. Hodiny, které jsou celé dřevěné, lehce umělecké, a které jsem si vyžebrala snad před patnácti lety na dědečkovi hodináři. Mám pocit, že si je u něj někdo nechat spravit, ale už si je nevyzvedl. Ale jistá si nejsem. A na skříni je nemám proto, že by byly nefunkční, ale proto, že nesnáším když tikají. Neusnu u tikání. Takže nemám hodiny nikde. Jen tyhle na skříni. Bez baterky uvnitř.
A na té skříni by se našel ještě slamák z doby, kdy jsem poprvé byla u moře, plakát, který jsem si v osmnácti koupila v Opavě při pro mě důležité události, a na kterém je Garfield na hromadě smetí s nápisem „My mess, my business“ a který jsem měla vylepený na dveřích.
Ona ta má skříň je vůbec nostalgie sama o sobě. Mám ji polepenou. Celou. Mám na ní dva filmové plakátky z roku 2000. Mám na ní dvě krásné reklamy, které jsem si vystřihla kdysi z časopisu a čím jsem starší, tak tím víc mi jedna přijde vtipnější a druhá logičtější a pravdivější. A pak tam mám jeden strip, který jsem si vystřihla z novin už sakra dávno, kde je narážka na hvězdné války a který se mi zdál vtipný už tenkrát a zdá se mi vtipný i dnes.
A pak tam mám dvě věci, které jsou asi nejcenější. Jedna z nich jsou moje okopírované dlaně. Jsou z doby praxe na střední škole. A co asi tak administrativní pracovník dělá, když by měl dělat něco úplně jiného a když je mu sedmnáct (asi)? Ano. Vymýšlí kraviny. Já si okopírovala dlaně, vystřihla a nalepila na skříň. A teď nedávno jsem si k nim přidala dlaně neteře, která projevila zájem o to samé, a jejíž dlaně jsem si tak taky okopírovala, vystřihla a nalepila. Tak nějak se občas kruh uzavře.
A pak tam mám obrázek. Větší formát. Kreslený pastelkami. Je ze samých čar. Lépe řečeno z jedné jakoby nepřerušované čáry, různě pozohýbané, v různé tloušťce, občas s příměsí různých barev. Nakreslila mi ho před jedenácti lety kamarádka a prý prostě nakreslila mě. A já tam opravdu někde jsem. Osobní dar, cenný dar.
A všechny ty věci jsou důležité. Protože jsou moje. Jsou já. Jsou součástí určitého období, určité etapy v životě, součástí lidí kolem mě, lidí, kteří mi ty etapy pomáhali vytvářet.
Mám ráda nové začátky a občas nesnáším konce. Definitivní konce. Ale nostalgie občas může i zabít. Lpět za každou cenu na něčem, nebo někom. Občas si člověk musí pořádně uklidit, vyhodit spoustu věcí aby vytvořil místo pro nové. A taky si jich hromadu schovat a nalepit na skříň. Nebo si je nechat vytetovat. Nebo si je spálit. A nebo třeba i schovat někam do tajné krabičky. A věřit a doufat. A nostalgicky se nad němi usmívat, i když je ta nostalgie občas s trpkou příchutí.
Jsem typ, který potřebuje rituály, a možná proto jsem typ sběrače. Nalepená věc musí být ta správná věc. A tak si vytvářím kolem sebe koláže z okamžiků, lidí a věcí. Všechno je důležité. Všechno je rituál. Všechno má nějaký význam. Co se „nalepí“, tak by mělo být napořád. Protože v okamžiku, kdy to ztratí svůj význam, tak zároveň ztrácí význam celá etapa, která tomu výběru předcházela. A začne něco nového.
Dnes jsem u Májenky v obchůdku viděla na poličce starou krabičku se směsí na svařák, kterou jsem donesla na začátek jedné skvělé a dosud nepřekonané vánoční párty v roce 2009. Tou to sice nezačalo úplně, začátek voněl Whiskey, ale tohle bylo regulérní zahájení důležité etapy.
Když jsem odcházela, tak jsem si řekla o jednu dekoraci – malou dýni. Už má své místo. „Nalepení“ vzpomínky, připomenutí toho "předtím", "během", a snad bude i nějaké "potom". A zítra se jdu rozloučit definitivně. Rituálním způsobem, jak jinak:-))
(pro The Mai - Mimochodem, pamatuješ si tu hru? Někdy kolem whiskey jsem ti to dávala číst. A možná jsem opravdu čarodějnice:-) )