... Chci světový mír a taky budu kosmonautem....

-

Je mi sice již nějaký ten rok 25 let, takže bych teoreticky nějaké zkušenosti v mezilidských vztazích mít mohla, ale i přesto mě neustále udivuje variabilita lidských povah. A taky kolik stejných, nebo velmi podobných, povahových vlastností máme my jako ženy a pak samozřejmě i to druhé pohlaví…

V naší slepičí partičce jsme si řekli, že by jsme si některé věty, které to druhé pohlaví vypustí z úst měli snad i zaznamenat. Většinou se i docela nasmějeme, když se navzájem trumfujeme, které byla řečena „lepší“ věta.

Mezi favority jednoznačně vedou:

- „Buďme přátelé“,

- „Vím že ti jen ubližuji a už to nechci“ (a následuje zoufalý pohled prosící o naši odpověď typu „tak to ukončíme“… která mimochodem nepřichází, protože by byla příliš laciná a my nejsme dávačky),

- „to ti neřeknu/nechci říct“ (na otázku „proč jsi si se mnou vůbec začal?“),

- „za všechno můžeš ty“ (tsunami, dvojčata v New Yorku, globální oteplování, tání ledovců, krutá suchá léta, kruté mrazivé zimy, bomby v Rusku, ropná havárie v Mexickém zálivu, různá zemětřesení či letecké havárie, atd. Ano, víme, měli by jsme se polepšit a třeba teď ty přívalové deště v Indii už jsem možná fakt trošku přepískli.)

- „proč mi to děláš?“ (většinou máme tendence toho dotyčného zakousnout hned na místě, protože jediné, co nás většinou napadá je: „Cože??? Já tobě???“ Ale jsme slušné a vychované a víme, že nadávání je kontraproduktivní… takže jim nadáváme jen za zády mezi sebou)

A bylo by jich ještě pár zábavných, ale ty už jsou osobnější a přece nebudeme žalovat, hm?

Taky máme ale hitparádu vět (každá svoje, osobní), které jsou áchací, úžasné, dechberoucí, naše slony a vrány svolávající, ale… jsou to jen řeči.
Nedávno jsem si uvědomila, že my slepice si povzdechujeme (i když na tohle nehrajeme, ale povzdechy neuškodí) „kdyby se tenkrát nestalo tohle, tak by to dnes bylo úplně jinak“, „kdybychom spolu tenkrát tamto, dnes by to bylo jiné“, „kdybych udělala tohle a kdyby on tamto“…. A také jak už to všecho rozebíráme, tak máme tendence se ptát sebe navzájem „proč“. A odpověď je většinou velmi jednoduchá – „Netuším, nechápu to, je to pitomec.“

Prostě my ženy se zamýšlíme nad minulostí a přítomností a snažíme se zjistit, proč. Kdežto muži přítomnost neřeší (zvlášť pokud by ta přítomnost měla obnášet „nepopulární“ rozhodnutí, jeho rozhodnutí). Ale zato vidí do budoucna. A téhle budoucnosti se právě týkají ty áchací věty. Věty typu „Jednou...(růžový zámek, deset dětí, nesmírné bohatství, žena na piedestalu)“ „Až se stane tohle tak…(obláček, sluníčko, kytice kopretin, velké vřelé úsměvy, zářivá budoucnost a my jdeme ruku v ruce)“…
A my ácháme. Ácháme a máme ty slony a vrány. Ale nejsme hloupé. Všechny ty řeči jsou totiž úplně stejné, jako když si děti vysnívají, co budou až budou velcí. A tihle všichni chlapi nám vlastně vykládají věty typu: „Až vyrostu, tak budu kosmonatem.“ A my se usmějeme, pohladíme je po hlavičce, řekneme, že jsou to hodní hoši, že je máme rádi a že když se budou snažit, tak těma kosmonautama třeba opravdu jednou budou, že tomu taky samozřejmě věříme. A pak si uděláme dámskou jízdu, abychom se trošku zklidnili, zjistili, že v tom nejsme sami a že jsou všichni chlapi stejní, a ženské vlastně taky. A že my teda zase chceme být princezny/letušky/pirátky/krotitelky.. když oni můžou být těmi kosmonauty.

Ivuška

-

PS: Ne, nejsem feministka a nejsem proti mužům. Já mám muže ráda:-) Se všemi jejich hračičkami, chováním které nechápu, nadšením pro věc. Spousta věcí mi přijde až roztomilých. Prostě já mám muže ráda, většina mých blízkých přátel byli a jsou muži. Ale to neznamená, že by mě neuměli naštvat.

A naštvání je dobré. Naštvání mění myšlení. Alespoň to moje.