Hen Party

Nostalgie a vodka v oblečku

2011-05-30T13:38:00.000-07:00

Někdy jsou v životě období, které se skládají ze samých konců a tím pádem i ze samých začátků. Protože málokdy něco jen skončí. A nic. Člověk má tendence (třeba po určité době rekonvalescence) si hledat něco, čím vzniklý prázdný prostor zaplní. Hledáme nové začátky. Potřebujeme nové začátky. Něco, čeho se můžeme chytnou a vytáhnou se alespoň kousek zase nahoru. Nové impulzy. Nové vrány a růžové slony.
Nesnáším konce. Jsem nostalgický typ, typ sběrače. Schovávám si talismany, které mi připomínají lidi, události, období. Ostatně i proto hodně fotím. Všechno. Protože při pohledu na fotku si dokážu vybavit okamžik jejího vzniku, atmosféru toho momentu. Nechávám si věci, které „přece nevyhodím“, i když vím, že se určitě už hodit nebudou. Ale nemůžu je vyhodit. Jsou přece moje. Máme za sebou určitý kus společné cesty.
Takže si schovávám složky na pracovní listy, které jsem si vyrobila v sedmé třídě do angličtiny. Jsou polepené látkou s růžovýma kytičkama a pořád v nich schovávám pracovní listy do angličtiny. I když už se týkají trošku složitějších témat. A mám na skříni globus, který jsme se ségrou podědili ještě snad po taťkovi. Je malinký, osvětlený. Tenkrát když jsme byli malé, tak byl v docela obstojném stavu. Teď už bych to do něj neřekla. Ale vyhodit ho pořád nejsem schopná. Ne s takovou historií.
A taky tam mám hodiny. Hodiny, které jsou celé dřevěné, lehce umělecké, a které jsem si vyžebrala snad před patnácti lety na dědečkovi hodináři. Mám pocit, že si je u něj někdo nechat spravit, ale už si je nevyzvedl. Ale jistá si nejsem. A na skříni je nemám proto, že by byly nefunkční, ale proto, že nesnáším když tikají. Neusnu u tikání. Takže nemám hodiny nikde. Jen tyhle na skříni. Bez baterky uvnitř.
A na té skříni by se našel ještě slamák z doby, kdy jsem poprvé byla u moře, plakát, který jsem si v osmnácti koupila v Opavě při pro mě důležité události, a na kterém je Garfield na hromadě smetí s nápisem „My mess, my business“ a který jsem měla vylepený na dveřích.
Ona ta má skříň je vůbec nostalgie sama o sobě. Mám ji polepenou. Celou. Mám na ní dva filmové plakátky z roku 2000. Mám na ní dvě krásné reklamy, které jsem si vystřihla kdysi z časopisu a čím jsem starší, tak tím víc mi jedna přijde vtipnější a druhá logičtější a pravdivější. A pak tam mám jeden strip, který jsem si vystřihla z novin už sakra dávno, kde je narážka na hvězdné války a který se mi zdál vtipný už tenkrát a zdá se mi vtipný i dnes.
A pak tam mám dvě věci, které jsou asi nejcenější. Jedna z nich jsou moje okopírované dlaně. Jsou z doby praxe na střední škole. A co asi tak administrativní pracovník dělá, když by měl dělat něco úplně jiného a když je mu sedmnáct (asi)? Ano. Vymýšlí kraviny. Já si okopírovala dlaně, vystřihla a nalepila na skříň. A teď nedávno jsem si k nim přidala dlaně neteře, která projevila zájem o to samé, a jejíž dlaně jsem si tak taky okopírovala, vystřihla a nalepila. Tak nějak se občas kruh uzavře.
A pak tam mám obrázek. Větší formát. Kreslený pastelkami. Je ze samých čar. Lépe řečeno z jedné jakoby nepřerušované čáry, různě pozohýbané, v různé tloušťce, občas s příměsí různých barev. Nakreslila mi ho před jedenácti lety kamarádka a prý prostě nakreslila mě. A já tam opravdu někde jsem. Osobní dar, cenný dar.
A všechny ty věci jsou důležité. Protože jsou moje. Jsou já. Jsou součástí určitého období, určité etapy v životě, součástí lidí kolem mě, lidí, kteří mi ty etapy pomáhali vytvářet.
Mám ráda nové začátky a občas nesnáším konce. Definitivní konce. Ale nostalgie občas může i zabít. Lpět za každou cenu na něčem, nebo někom. Občas si člověk musí pořádně uklidit, vyhodit spoustu věcí aby vytvořil místo pro nové. A taky si jich hromadu schovat a nalepit na skříň. Nebo si je nechat vytetovat. Nebo si je spálit. A nebo třeba i schovat někam do tajné krabičky. A věřit a doufat. A nostalgicky se nad němi usmívat, i když je ta nostalgie občas s trpkou příchutí.
Jsem typ, který potřebuje rituály, a možná proto jsem typ sběrače. Nalepená věc musí být ta správná věc. A tak si vytvářím kolem sebe koláže z okamžiků, lidí a věcí. Všechno je důležité. Všechno je rituál. Všechno má nějaký význam. Co se „nalepí“, tak by mělo být napořád. Protože v okamžiku, kdy to ztratí svůj význam, tak zároveň ztrácí význam celá etapa, která tomu výběru předcházela. A začne něco nového.
Dnes jsem u Májenky v obchůdku viděla na poličce starou krabičku se směsí na svařák, kterou jsem donesla na začátek jedné skvělé a dosud nepřekonané vánoční párty v roce 2009. Tou to sice nezačalo úplně, začátek voněl Whiskey, ale tohle bylo regulérní zahájení důležité etapy.
Když jsem odcházela, tak jsem si řekla o jednu dekoraci – malou dýni. Už má své místo. „Nalepení“ vzpomínky, připomenutí toho "předtím", "během", a snad bude i nějaké "potom". A zítra se jdu rozloučit definitivně. Rituálním způsobem, jak jinak:-))

(pro The Mai - Mimochodem, pamatuješ si tu hru? Někdy kolem whiskey jsem ti to dávala číst. A možná jsem opravdu čarodějnice:-) )

O mužích jen "dobře"

2011-05-10T12:28:00.000-07:00

Sedíme...smutníme ...chlastáme... A rozhodli jsme se podělit se se světem o svá moudra.

M: Máme na to dvě hodiny a dvacet minut, pak mi dojde baterka v notesu.
I: Naše opuchlé oči hledí v dál... Hele už mám zase hlas. To jsou ty brambůrky, nebo ten Ibalgin. :-)

Hláška č. 1
" Je to jeden z mála mužů, který je verbální. Ovšem pouze verbální"

M: Myslíš, že nás očarovala? Jako, že nám kazí veškeré naše počínání? Neměli by jsme něco udělat? Taky čarovat?
I: Ne, si ju najdu a dostane do držky!

I: Jééééé. Pořídím si prase... Mamka bude ráda. Už si chci pořídit trampolínu pro Terku, ale nemám ji kam dát, tak ji bude mít mamka v ložnici. Terka mi totiž skáče pořád po posteli, už tam cítím každé péro.
M: To je v posteli žádoucí :-)

Musím uznat, že dnešní blog se trochu vzdaluje od zamýšleného tématu "o mužích"...ovšem zdá se mi fakt zajímavý :-) Z televize se ozývá písnička "Prasátko nemá hlad...chce jen podrbat..." a Ivanka se pohupuje do rytmu :-) To zase tematicky sedí k dnešnímu tématu o mužích...jako ta prasátka. Mně by k tomu tématu ovšem sedělo téměř všechno. V reportáži jež sledujeme v televizi zrovna zmiňují snížení mentálních schopností...i to sedí k našemu tématu o mužích.

I: Hele ...ale já mám jinak chlapy ráda. Bych potřebovala trochu cynismu. Mně dát pod UV záření tak mám snad i tykadýlka - růžová...chlupatá...se srdíčkama...a bambulkama na koncích...
M: Ty jsi jak v té reklamě na zmrzlinu...jak je tam ten milion svíček. Bych tě na té střeše nechala...i v zimě :-)
I: Bych tam byla nadšená :-)

M: By jsme měli dát nějakou další hlášku. Napadá tě něco?
I: Ne-e
:-) :-) :-)

Tak jsem volně přešli k poslouchání Pearl Jam a sledování reklam ... boooože růůůůžo :-)

I: Jaké bože růžo? Náhodou Eddie Vedder je Bůh!
M: Hned po Jim Morrisonovi ...:-)
I: Já vidím Joshe Homma a Eddieho Veddra bez košil ...a mohli by lízat nanuk... I když ne, nanuk bych mohla lízat já a oni by byli mírně zpocení. Uplně jsem se zasnila :-) Čemu se směješ?
M: ničemu...
I: Já nanuky ráda ...
M: tady máš brambůrky :-)
I: Se nedají olizovat. Jsem orálně fixovaná. Není to nějaká duševní nemoc?
M: To chce psychiatra. Možná dostaneme množstevní slevu od zdravotní pojišťovny :-)
I: Myslíš, že nám přidělí nějakého soukromého? Já jsem orálně fixovaná uplně moc.
M: Se chceš orálně fixovat na něho?
I: Když mě pak vyléčí. Já nemám ten dávící reflex :-) Jako ne že bych ho pak chtěla mít. Abych si pak strčila kartáček na zuby do pusy a měla pocit, že je moc velký.
M: Takže malého psychiatra?
I: Jak malého? Víš jak velké jsou některé kartáčky? (načež ukazuje asi míru 20 cm)
M: To jsou nějaké ohebné, ne? Ti vyčistí celou pusu naráz, ne? :-)
I: Já používám Curaprox
M: To je nějaké zaklínadlo? :-)
I: Má malou hlavičku, bytelné tělo, je jemný a namasíruje ti i dásně
M: Ideál

Mezi tím konverzace u vína... Maja: "Ivi, doli si, nebo mi to podej a já ti doleju." Ivanka: "To už je fuk." Nalévá si :-) Zůstalo u jedné hlášky, ale večer to byl plodný ...:-)

... Chci světový mír a taky budu kosmonautem....

2010-08-21T08:42:00.000-07:00

Je mi sice již nějaký ten rok 25 let, takže bych teoreticky nějaké zkušenosti v mezilidských vztazích mít mohla, ale i přesto mě neustále udivuje variabilita lidských povah. A taky kolik stejných, nebo velmi podobných, povahových vlastností máme my jako ženy a pak samozřejmě i to druhé pohlaví…

V naší slepičí partičce jsme si řekli, že by jsme si některé věty, které to druhé pohlaví vypustí z úst měli snad i zaznamenat. Většinou se i docela nasmějeme, když se navzájem trumfujeme, které byla řečena „lepší“ věta.

Mezi favority jednoznačně vedou:

- „Buďme přátelé“,

- „Vím že ti jen ubližuji a už to nechci“ (a následuje zoufalý pohled prosící o naši odpověď typu „tak to ukončíme“… která mimochodem nepřichází, protože by byla příliš laciná a my nejsme dávačky),

- „to ti neřeknu/nechci říct“ (na otázku „proč jsi si se mnou vůbec začal?“),

- „za všechno můžeš ty“ (tsunami, dvojčata v New Yorku, globální oteplování, tání ledovců, krutá suchá léta, kruté mrazivé zimy, bomby v Rusku, ropná havárie v Mexickém zálivu, různá zemětřesení či letecké havárie, atd. Ano, víme, měli by jsme se polepšit a třeba teď ty přívalové deště v Indii už jsem možná fakt trošku přepískli.)

- „proč mi to děláš?“ (většinou máme tendence toho dotyčného zakousnout hned na místě, protože jediné, co nás většinou napadá je: „Cože??? Já tobě???“ Ale jsme slušné a vychované a víme, že nadávání je kontraproduktivní… takže jim nadáváme jen za zády mezi sebou)

A bylo by jich ještě pár zábavných, ale ty už jsou osobnější a přece nebudeme žalovat, hm?

Taky máme ale hitparádu vět (každá svoje, osobní), které jsou áchací, úžasné, dechberoucí, naše slony a vrány svolávající, ale… jsou to jen řeči.
Nedávno jsem si uvědomila, že my slepice si povzdechujeme (i když na tohle nehrajeme, ale povzdechy neuškodí) „kdyby se tenkrát nestalo tohle, tak by to dnes bylo úplně jinak“, „kdybychom spolu tenkrát tamto, dnes by to bylo jiné“, „kdybych udělala tohle a kdyby on tamto“…. A také jak už to všecho rozebíráme, tak máme tendence se ptát sebe navzájem „proč“. A odpověď je většinou velmi jednoduchá – „Netuším, nechápu to, je to pitomec.“

Prostě my ženy se zamýšlíme nad minulostí a přítomností a snažíme se zjistit, proč. Kdežto muži přítomnost neřeší (zvlášť pokud by ta přítomnost měla obnášet „nepopulární“ rozhodnutí, jeho rozhodnutí). Ale zato vidí do budoucna. A téhle budoucnosti se právě týkají ty áchací věty. Věty typu „Jednou...(růžový zámek, deset dětí, nesmírné bohatství, žena na piedestalu)“ „Až se stane tohle tak…(obláček, sluníčko, kytice kopretin, velké vřelé úsměvy, zářivá budoucnost a my jdeme ruku v ruce)“…
A my ácháme. Ácháme a máme ty slony a vrány. Ale nejsme hloupé. Všechny ty řeči jsou totiž úplně stejné, jako když si děti vysnívají, co budou až budou velcí. A tihle všichni chlapi nám vlastně vykládají věty typu: „Až vyrostu, tak budu kosmonatem.“ A my se usmějeme, pohladíme je po hlavičce, řekneme, že jsou to hodní hoši, že je máme rádi a že když se budou snažit, tak těma kosmonautama třeba opravdu jednou budou, že tomu taky samozřejmě věříme. A pak si uděláme dámskou jízdu, abychom se trošku zklidnili, zjistili, že v tom nejsme sami a že jsou všichni chlapi stejní, a ženské vlastně taky. A že my teda zase chceme být princezny/letušky/pirátky/krotitelky.. když oni můžou být těmi kosmonauty.

Ivuška

PS: Ne, nejsem feministka a nejsem proti mužům. Já mám muže ráda:-) Se všemi jejich hračičkami, chováním které nechápu, nadšením pro věc. Spousta věcí mi přijde až roztomilých. Prostě já mám muže ráda, většina mých blízkých přátel byli a jsou muži. Ale to neznamená, že by mě neuměli naštvat.

A naštvání je dobré. Naštvání mění myšlení. Alespoň to moje.

Vlku, sněz mne!

2010-04-05T13:17:00.000-07:00

-
A tak Karkulka vstoupila do lesa. Na levé ruce měla prsten se zelenou kuličkou. Dárek od dryády. Sňala si ho z prsteníčku levé ruky a dala si ho na ukazovák pravé, kuličkou směrem do dlaně, a palcem jí začala otáček. Uklidňovalo ji to.
Lesní cesta byla zastíněná stromy, které nepropouštěly mnoho světla. Les byl pochmurný. Cesta úzká a plná kamení. Jen co na tuto cestu vstoupila, ocitla se v jiném světě. Temném, bez slunce. Ale stromy byly plné malých stříbrných zvonečků. Bylo jich několik na každé větvi a ve vánku se mírně pohupovaly a lehounce zvonily. Uklidňovaly. Vedly. Dělaly les snesitelnějším.
Karkulka šla svižně, nezastavovala se. Občas sice zakopla o kámen, ale to ji nezpomalilo. Občas uslyšela podivný šelest někde v lese, trhla sebou, ale šla pořád dál. A zvonečky jí zvonily do kroku.
Během cesty vzpomínala jak tudy šla poprvé. Jakou úzkost cítila z neznáma. Celou cestu běžela a odlesky stříbrných zvonků ji oslepovaly. Sešla z cesty a nebyla schopná se na ni vrátit. A tenkrát potkala dryádu. Vystoupila zpoza svého stromu a jen se na Karkulku dívala. Pak se usmála, objala ji a vtiskla jí do dlaně prsten. Zelený se zelenou kuličkou.
Tenkrát se Karkulka na druhý konec lesa nedostala. Ale teď se tam dostane. Byla rozhodnutá. Už neběžela, nechtěla udělat ty samé chyby podruhé. Šla svižně, ale klidně. Nechala se vést cestou a zvonečky. A palcem otáčela zelenou kuličkou na prstenu.
Cesta byla dlouhá a rovná, ale v jednom místě se prudce zatáčela do leva, takže Karkulka viděla jen po tu zatáčku, ale co bude za ní, netušila. Malinko ji to znervózňovalo, ale pořád šla. Její odhodlání sláblo každým krokem, kterým se blížila k místu, odkud nebylo vidět dál. Odkud musela udělat ten krok do neznáma, projít zatáčkou.
Zvonečky zvonily hlasitěji, otáčela palcem kuličkou na prstenu. A vykročila. Udělala ten krok. A pak další a ještě jeden. Vstoupila do zatáčky. A zvonečky utichly a Karkulka se zastavila. Uprostřed cesty seděl velký černý vlk se zlatým obojkem na krku.
Zlatý obojek probleskoval tmou lesa a vlkovi oči zářily, lákaly k otupělosti, hypnotizovaly. „Kam jdeš Karkulko? Nechceš doprovodit?“ Nebyla schopná odpovědět. Naráz neměla v hlavě ani jednu myšlenku. Jen se dívala do těch očí, vnímala zlatou záři obojku. Vlk vstal a upřeně ji pozoroval. Pak ji obešel, těsně. Karkulka se nemohla ani pohnout. Bylo zvláštní, že vůbec necítila strach. Necítila vůbec nic, ani když jí vlk stál těsně za zády. Pomalu se tlamou přibližoval k jejímu krku a dýchl jí na něj. Pak trošku poodstoupil a zase si sedl.
„Otoč se Karkulko. A pojď ke mně blíž.“ Nohy ji neposlouchaly. Hlava nefungovala. Přesto se jí podařilo nějak otočit čelem k vlkovi. „Pojď Karkulko, jen ještě jeden krok.“ Zlatý obojek zářil, oči lákaly. Když chtěla vykročit směrem k vlkovi, zavadila rukou o jednu z větví, která přesahovala do cesty. A tím pohybem rozezněla stříbrný zvoneček na ní. Ten zvuk se jí naráz dostal až do hlavy. A jak se rozezněl jeden zvoneček, začaly se rozeznívat i ty další. Vzedmula se vlna cinkotu. Stříbrného cinkotu.
Karkulka se podívala na vlka. Obojek už nebyl zlatý, ale obyčejný černý. Jeho oči nezářily, ale byly vyhaslé a kruté. Najednou ho viděla takového jaký opravdu byl – starého, bezcitného, opelichaného. Prudce se otočila a rozeběhla se dál po cestě. Slyšela jak se vlk rozeběhnul za ní, ale když se pak za chvíli otočila, už za ní neběžel. Seděl na cestě, udýchaný, nemohoucí.
I když už ji vlk nepronásledoval, tak Karkulka pořád běžela. Ne už tak rychle, ale pořád běžela. A zvonečky jakoby vycítily její náladu a zvonily do rytmu jejího běhu.
Objevila se před ní další zatáčka. Karkulka zpomalila a nakonec se zastavila úplně. Zhluboka se nadechla a vstoupila do ní. Udělala jeden krok, druhý, třetí. Usmála se pro sebe. Stála na okraji rozkvetlé louky. Dokázala to. Dostala se na druhý konec lesa. Ještě jednou se ohlédla za sebe. Temný les jí stříbrnými zvonky zvonil na rozloučenou. Pak se podívala na své ruce a zjistila, že celou dobu, co šla lesem si nevědomky otáčela palcem kuličkou na zeleném prstýnku od dryády. Ale teď už kulička nebyla zelená. Byla celá bílá. Barva se z ní tím otáčením oškrábala.
Karkulka si povzdechla, nasadila si prstýnek zpátky na prsteníček levé ruky a s úsměvem na rtech vkročila na rozkvetlou louku.

(Ivuška)

Dopoledne s Míšou

2010-04-03T02:48:00.000-07:00

Tento týden byl zvláštně melancholický a plný alkoholu - alespoň pro některé (resp. pro některé téměř každý den; poznámka pod čarou: učitelky jsou alkoholismem jedna z nejvíce ohrožených skupin a nejčastěji prý končí v Opavě, ale Ivuška tam prý už byla a je to tam hezké :-)
Protože jsme úžasné, tak jsme se s velkou sebereflexí nad sebou zamysleli a dospěli jsme k poznání, že bychom měli změnit návykovou látku. A v tom jsme potkali Míšu, chutného, ale studeného jako psí čumák...a během jeho oždibování jsme zjistili, že:

- Májuška líže po povrchu a Ivuška je na jeskyňky

- po zmrzlině tuhne huba ...tedy ústa

- v obchůdku máme málo pomůcek (lžiček)

Jsme intelektuálky, vedeme u jídla i rozhovory:

Rozhovor první...
Mája: "Máš na bradě zmrzlinu"
Ivuška: "Díky."
Mája: "Já se musím pořád kontrolovat, abych neměla zmrzlinu na svetru."
Ivuška: "Já bych ji měla maximálně na prsách."
Mája: "Můžu Ti ji pak kdyžtak slíznout?"
Ivuška: "Jasně. Ty můžeš cokoli."

Rozhovor druhý...
(Mája si dá do pusy lžičku plnou zmrzliny, pak se zhluboka napije kávy, udivený výraz, vytřeštěné oči).
Maja: "Teda, to je fakt dobré. Nechceš to zkusit taky?"
Ivuška: "Ne. Ale můžeš si do toho kafe dát zmrzku. Budeš mít regulérní ledovou kávu."
Mája: "Ale nevím jestli to bude s tou jahodovou ono."
Ivuška: "Tak bude to určitě zajímavé."
Mája: "A zkoušela jsi někdy zelenou s pivem?"
Ivuška: "Ne."
Mája:"Začneme zase chlastat?"
Ivuška: "Tak jo."

Tak toto naše rozhodování padlo asi v rozmezí dvou hodin...naše přesvědčení nechlastat...nám vydrželo dlouho...nad alkoholem se vyhrát nedá...ale teď to bylo dvě hodiny remíza...

Růžový slon a vrána

2010-03-30T11:54:00.000-07:00

M: Ne vždy musíme být veselé a ne vždy musíme chodit s úsměvem na tváři...každá jsme jiná...a přesto tu sedíme spolu a za zády máme růžového slona a vránu...každá svůj talisman, svůj sen, našeptávače sladkých iluzí - svého průvodce po duze. Poctivě opíjíme své věrné společníky a daří se nám to, jen kocovinu za ně máme my (tedy alespoň já za svého růžového slona). Domluvili jsme jim družbu, dáme je dohromady, z jejich spojejí bude létající růžový slon, dokonalá bytost :-)...malý růžový našeptávač, odolný všem kocovinám, vždy sladce vonící a nabízející čokoládové bonbony těm, co přišli o sny...

Vínem ze zaječího vrchu uplácíme své strachy v maskách, připíjíme průvodcům po duhách a těm, co i v tichu slyší tklivě hrát dudy. V slzách se pak utopí i ruce těch, kteří tleskat nemohou. Je třeba se optít k vidění zázraků...a možnosti ochutnat sladké přísliby čokoládových bondonů od růžového slona a schovat se pod křídla vrány...

Věnováno Ivušce...a její vráně...

http://www.youtube.com/watch?v=BfJmGpaL18k&feature=player_embedded

Růžové princezny

2009-12-29T12:46:00.000-08:00

Dnes si zkoušíme jaké je to být "naivní, něžnou, milou, růžovou princeznou". I přes veškerou snahu...moc nám to nejde, ale zjistili jsme, že slušivé kloboučky "ála princezna", které jsme si pořídili pro tuto příležitost jsou vhodné i k jiným účelům ...třeba by se daly využít jako podprsenka...nebo když bude nejhůř, tak při zvracení. Ovšem k tak drastickému využití našich kloboučků se zatím nehodláme uchylovat, protože mají pro nás sentimentální hodnotu.... Ivuška došla k přesvědčení, že s přibývajícími léty (ač je jí pořád 25 let) je sakrastičtější a sarkastičtější a že by si chtěla zkusit být znovu něžnou, milou, naivní - růžovou princeznou. Proto jsme si dnes nasadili tyto netradiční pokrývky hlavy a doufali ve změnu našich "já". Dle jejích slov chce být asimilována do řad růžových princezen. Ovšem ještě žádná z růžových princezen ji nedokázala obrátit na jejich víru...žádné se to nepodařilo (resp. přibylo nás na té temné straně).

Ivuška se asi v půlce flašky rozhodla rezignovat, s tím, že už nechce být růžovou princeznou, páč by se jí to stejně asi nepodařilo... v mých očích ovšem tou růžovkou stejně je a ze zcela praktických důvodů by měla ten úžasný klobouček nosit stále...vešel by se jí tam světelný meč ...

Tak víte jak...hlavně světový mír...

S láskou vaše slepice Májuška....pro Ivušku

Anální sex...aneb romantika v prdeli...

2009-12-21T11:56:00.001-08:00

Dnešní poznatky z Hen Party...po třetí flašce...u Májušky v obchodě ...

- my s Bárou (tedy Bára a já - vaše Májuška) nic nevydržíme a málo pijeme...říkala Ivuška

- Ivuška nemá dávící reflex...vedeme ji na nosní, noční, krční...je splěným snem mnoha můžů...Ivuška se červená (nebo se o to alespoň snaží).

- podprdy si zase měnit nebudeme ...

- Ivuška je dnes nepřirozeně v bílo-růžové (ale alespoň má červenou podprsenku a podvazky) ...a prý to dělá jen kvůli nám... tu růžovo-bílou

- Josh Homme je Bůh (sakra kde je ten kroužek nad "U"...) Jsme z něj prostě hotové.

- Májuška je také v nevídaných barvách a povyrostly jí prsa

- Bára je krásná ...jako vždy ... (a říká, že hlavně mladá...jako vždy)

- založily jsme na Facebooku skupinu 25 Forever...aneb....vrásek se nebojíme, jsme prostě věčně mladé

A Vánoce už nám lezou na mozek...aneb...čím víc alkoholu...tím víc krásy a mladosti...tím víc Vánoce...

Tak hlavně mír světu...

S láskou Vaše Slepice

The Ugly Truth

2009-12-05T13:14:00.000-08:00

Už víte jaký je váš ideální "muž"? My v tom máme jasno - Gerard Butler ve filmu "The Ugly Truth". Shledali jsme, že by se nám neuvěřitelně hodil do naší slepičí party. Chceme ho. Nejlépe hned. Co? Ježíšku? A ještě vibrační kalhotky (ten film byl i edukační... teda hlavně edukační). Dvoje. Pro každou jedny.

Naše cesta z kina byla veselá.

Martin: "Je zábavné couvat když nevidíš kam"

Májuška (vykázaná na zadní sedadlo - za nepochopení některých vtipů ve filmu): "Chachááá"

Ivuška: "Jááá vypadnu z okýýnka. Ale neva."

Májuška: "Já tě chytnu za vlasy, chceš?" (z filmu jsme poučené, že chlap rád chytne ženskou i za něco jiného než zadek)

Ivuška: "Tak jo"

U Májušky doma:

Májuška: "Přicházím s nabídkou kvalitního sexu...lámání bambusu...pohoha mléka a vody...nebo mám šampíčko...nebo rybízák...nebo whisky..."

Volíme šampíčko...tentokrát Bohemku...není sice šroubovací...ale dnes se zapojuje i muž...pan domácí...tak nám to otevře..." My mu za to otevíráme naše duše a zjevujeme mu myšlenkové pochody slepic, mezi nimi i tajemství vesmíru...načež se z kuchyně ozve rána... Psychicky to neunesl, nazval Ivušku "kazišukem" a raději odešel...

...otevřít to šampíčko ...

Další obsah Hen Party je již neveřejný...nebo spíš neuveřejnitelný :-)

Takže milé děti, naše dnešní poselství (a pro členy naší sekty příkaz) je: zajděte si na edukační film "Chceš mě, chci tě", naučte se další důležité věci pro život (jež my dvě praktikujeme a víme už dávno - jsme totiž skvělé a velký výstřih je povinnost), a vězte, že některé večerky mají v sobotu otevřené jen do devíti... ano, je to strašné! Ale v našem městě je cestou z kina jednodušší sehnat drogy než Ostravský kahan (kdo neví ...ať se zeptá :-)

Tak hlavně světu mír :-)

Vaše slepice Ivuška a Májuška

Jak přijít o poslední zbytky rozumu...snadno a rychle

2009-11-25T01:16:00.000-08:00

I slepice mají své dny...a já mám dnes "den blbec" ...a to je teprve jedenáct dopoledne... toto bude tak trochu můj osobní deník ...

Dvě z mých třech dětí onemocněly, celou noc prokašlaly a ráno teplota...tak se jede k lékaři...jistě, že nabíráme zpoždění...manžel nervozní ...já nervozní z toho, že on je nervozní...nebo spíš já už na nervy hned ráno ... Nu, musím uznat, že tomuto faktu notně přidalo to, že třetí - nejmenší dítko spalo téměř celou noc s námi - takže jsme velmi okopaní, oválení, trochu poslintaní a hodně nevyspaní. Cesta k lékaři se podobala ukázkové demonstraci manažerského chování pro TOP TEAM ...několik telefonátů - školka, babička, práce...ve výsledku jsme si děti rozdělili - manžel jede s marody k lékaři ...já s Vladimírkem k babičce...pak rychle do práce, vyřídit nutné věci s dodavatelem, posbírat co jde udělat z domu, nachystat co budu potřebovat večer k vedení kurzu ...dnes je totiž ještě ke všemu Kreativní středa. Manžel zatím přivezl holky...babička Vladimíra...tak předávám žezlo a klíče od obchodu a jdu se svištěma domů...celou cestu poslouchám koho bolí víc nožičky a že jsou moc unavené...vyzvednout léky v lékárně a šup šup na zastávku MHD...no nic...autobus přijel plný a Terka si stěžuje, že se jí chce zvracet...nejsem úplně pitomá (děti mám už nějaký pátek :-) to si nelajznu a jdeme za tatínkem do firmy, aby nás odvezl domů (já totiž neřídím, protože bych nerada skončila v kriminále, ale o tom až jindy).

Tak po sem se to nijak nevymyká některým jiným dnům...občas je líp...občas hůř :-)

Doma ...
Sotva se zavřely dveře za hlavou naší rodiny, která se úlevou odchází zpět do zaměstnání, začalo rodeo...
Paní doktorka má nejspíš zázračné ruce...ale funguje to cca až po hodině od návštěvy...dětem je mnohem lépe...chtějí si hrát. Mou snahu udržet je v postelích zcela ignorují a tak si začínáme hrát na princezny a na dinosaury...jsem obojí...takže na hlavě mám krásnou plastovou korunku - mírný kýč, ale prý jsem krásná. Dinosaurus jsem takový, kterého nějak obešla (nebo ji on sám předběhl) evoluce a mám jen ocas - tedy starou šálu s uzlem a mašličkou. Jsem tedy velmi krásný dinosaurus. V zápalu hry zvoní zvonek ...pošta...jdu si dolů pro balíček...po tom co si mě paní pošťačka velmi nedůvěřivě prohlíží a kontroluje i druhou stranu občanky, se po jejím odchodu pečlivě prohlížím jestli náhodou nemám na tričku flek, nebo tak něco. Při této akci nekoukám pod nohy a přišlápla jsem si můj krásný dinosauří ocas...a spočítala schody do sklepa. Balíček jsem uchránila, ale budu mít asi pár modřin, chvilku budu kulhat a z nosu mi teče krev. Korunku mám ale na hlavě pořád, takže i po dobelhání zpět do bytu jsem krásná princezna a mám takovej ocas, že mi závidí i náš pes Tapina. Vladimírek si krásně hraje v obýváku...sedí pod stolkem a něco kutí. Z klidem v duši jdu pustit pohádku, Terezce se ale chce zvracet...hup z horního patra postele k mamince do náruče...mamince rup v zádech...no do koupelny jsme to nestihly, ale bylo to těsně. Umeju a převleču Terku i sebe, Vladimírek pořád kutí - je to moc hodné dítě a Tapina kutí s ním - je to moc hodný pes, jen si došli pro něco do kuchyně. Uložím Terku, Martinka si vzpomene na obrázek od paní doktorky, který je v úložném košíku složeného kočárku. Opatrně jej dostávám ven, přičemž se kočárek celý rozloží a skřípne mi prst...chce se mi plakat... Obrázek vydolován... Jdu pochválit Vladimírka, že tak hezky kutí a je moc hodný... Vyndám mu asi 15 psích granulí z pusinky, což velmi ocení Tapina, z pevně sevřených ručiček vytáhnu chomáče chlupů a Tapině ošetřím olysalá místa a sundám jí korále, které jí některé z dítek nasadilo... a v duchu chválím náš výcvik, že za to Vladimíra, ani nikoho jiného ještě nekousla a neemigrovala k mému bratrovi na chalupu. Vladimíra se pokuším přesvědčit, že se mu chce spát, když se mi to nepodaří, vyrukuju se svačinou. Terezka opět chce zvracet... chystám si nové tričko. Vladimíra se pokouším přesvědčit, že z mandarinky se jí ten vnitřek...ne slupka...marně... Mezitím se napiju už úplně studeného kafe...najednou mám před očima mlhu a utíkám do koupelny...
Ale jednu dobrou stránku jsem našla...alespoň vám mohu dát typ - nenechávejte polévkové koření v dosahu dětí (ani na stole, vylezou po židli)...Maggi v kávě není vůbec dobré...je to fuj...no prostě náš Vladimír je hrozně hodné dítě...

A to jsem ještě nezačala vařit...takže se teď odbelhám do kuchyně...

Práci zdar!

Májuška - Mai

Darth Vader se vrátil

2009-11-23T07:05:00.000-08:00

Při pravidelném šnorchlování v hlubinách internetu jsem našla toto:

(VAROVÁNÍ: Muži v práci - Ženy pracují pořád, muži musí vyvěsit upozornění když pracují.)

(Muži jsou jako káva. Ti nejlepší jsou bohatí, vřelí a dokáží tě udržet vzhůru celou noc.)

Tak nějak mi to připomělo Májušku a "odznáčky" které sdílíme (jí jsem její dala na narozeniny). I když my na nich máme trošku jiné (a divočejší) nápisy...

---

Tak už neděsím jen mladé nevinné muže, ale teď i děti po ulicích.... Před chvílí jsem si fotila krásné mraky při západu slunce, protože Skywatch Friday se blíží a fotek není nikdy dost. A jak se tak vykláním z okna (dobrý úhel je důležitý), tak si nevšimnu, že se mi na foťáku automaticky zapl blesk. A dole pod oknem šel zrovna nějaký tatínek se dvě menšími dětmi...

Když to blesklo, tak první dítě děsně zařvalo, rozplakalo se, a: "tatí, tatíííí, co to bylóó? Já se bojím!". Na to tatínek zareagoval pohledem vzhůru přímo na mne jak si tam vesele visím nahnutá do půl pasu z okna ze třetího patra: "To nic nebylo, jdeme dál, rychle, šup, šup." A druhé dítko to korunovalo: "Tatííí, co je to za paní? Ona chce skočit?"

V tu chvíli jsem o tom skoku chvilku uvažovala... Ale pak mi můj věrný stín Darth Vader zaťukal na rameno a já statečně fotila dál.

Ivuška

Můj Bůh a jeho hřbitov

2009-11-22T08:01:00.000-08:00

Jak už bylo zmíněno dříve, tak po vzájemné dohodě o sebe vzdělávání navzájem, jsme se rozhodly, že zde budeme publikovat i nějaké ty odkazy na knihy, které zrovna čteme. Takový menší čtenářský deník.

První domácí úkol, který Májuška dostala, byl přečíst Knihu hřbitova od Neila Gaimana.

Volba byla celkem jasná vzhledem k tomu, že Neil Gaiman je můj soukromý Bůh (hned vedle Dylana Morana) - vzdělaný, vtipný, nadaný, skromný, sdílející své myšlenkové pochody s celým světem na blogu. Co víc si od svého Boha přát?

Kniha hřbitova není sice má neoblíbenější kniha od tohoto autora, ale přesto ji řadím na svém osobním žebříčku na jednu z nejvyšších příček. A navíc, copak lze odolat knize "pro děti", jejíž první věta zní: "Ve tmě byla ruka a držela nůž."?

Neil Gaiman

Výborně se prodávající autor Neil Gaiman je jeden z nejlepších autorů jak ve světě moderních komiksů, tak ve světě autorů píšící knihy pro všechny věkové kategorie. Je evidován ve Slovníku životopisů spisovatelů jako jeden z nejlepších žijících postmoderních spisovatelů. Kromě prózy a novinových článků, je také plodným tvůrcem poezie, filmových scénářů či textů písní (například pro Amandu Palmer "I Google You").

Narodil se 10. listopadu 1960 v Porchesteru, v Anglii. Začínal jako novinář v různých hudebních časopisech. Poté co napsal biografii kapely Duran Duran, a Don't Panic: The Official Hitchhikers Guide to the Galaxy, začal pracovat na první z mnoha grafických novel The Sandman. Ty (a spolupráce s Terrym Pratchettem na knize Dobrá znamení) zajistily, že se z populárního undergroundového autora stal celosvětově úspěšný a vyhledávaný spisovatel.

V roce 1996 začal psát pro BBC seriál Neverwhere (Nikdykde), který se stal hitem a později ho Gaiman přepracoval i do knižní podoby.

Během psaní knihy Američtí bohové, začal psát o procesu vytváření této knihy blog. Ten se později stal jeho oficiální stránkou a nyní je jeden z nejčtenějších na internetu vůbec. Některé jeho části byly dokonce publikovány knižně.

Gaiman dostal mnoho ocenění. V roce 1991 World Fantasy Award za sérii The Sandman, v roce 2002 Hugo Award a Nebula Award za úžasnou novelu Američní bohové. V roce 2003 vyhrála Koralína jak Hugo Award, tak Nebula Award, a v roce 2009 byla zfilmovaná pod režijním dohledem Henryho Selicka (The Nightmare Before Christmas).

Mezi jeho další díla patří např. Anansiho chlapci (volně navazující na Americké bohy), Hvězdný prach, či dvě knihy povídek Křehké věci aneb Krátké fikce a divy, a Kouř a zrcadla.

Své knihy a povídky také často sám namlouvá do audio podoby.

Neil Gaiman žije se svým psem někde v lesích blízko Minneapolis, v USA, v domě připomínající ten z The Addams Family. Je rozvedený, má tři děti - Michaela, Holly, a Madeleine. V červnu 2009 oznámil, že jeho nová přítelkyně je zpěvačka a performerka Amanda Palmer, se kterou vytvořil knihu "Who Killed Amanda Palmer".

Kniha Hřbitova (2008)

V roce 2009 vyhrála kromě Hugo a Locust Award také Newberry Medal, která jako první na světě (v roce 1922) začala oceňovat i dětskou literaturu, a která je od té doby dávána autorovi za "nejvíce rozpoznatelné a významné přispění v rámci americké literatury pro děti". Všechny tyto ocenění dělají z Knihy hřbitova jednu z nejoceňovanějších dětských knih moderní doby.

První nápad na napsání této knihy měl Neil Gaiman už v roce 1985, kdy se jeho dvouletý syn Mike projížděl na tříkolce po hřbitově, poblíž kterého bydleli. Když později vzpomínal, jak tenkrát jeho syn v této situaci vypadal, napadlo ho že "by mohl napsat podobnou knihu jako byla Kniha džunglí, ale umístěnou na hřbitov".

Každá kapitola je psána formou povídky, a většina z nich má časové rozmezí jeden až dva roky, podle toho, jak hlavní hrdina roste.

Nik (Nikdo Owens) je neobyčejný chlapec, který žije na neobvyklém místě - je jediným žijícím obyvatelem hřbitova. Od kolébky je vychováván duchy, vlkodlaky, a dalšími "lidmi" které by jste možná na hřbitově ani neočekávali. Nik se naučil jak staromódním zvykům svých vychovatelů, které měli ještě jako živí, tak jejich nynějším schopnostem - jako třeba schopnost Vyblednout/Zmizet. Může vůbec chlapec který byl vychován duchy čelit divům a hrůzám jak světa živých, tak mrtvých? A navíc jsou tu věci jako ghůlové, kteří nepatří ani do jednoho z těchto světů.

Tento mrazivý příběh je Gaimanovou první novelou pro náctileté čtenáře od doby mezinárodně nadšeně přijaté Koralíny. A stejně jako Koralína tak i tato kniha určitě zaujme a překvapí jak mladé čtenáře, tak legie Gaimanových dospělých fanoušků.

---

http://www.neilgaiman.com/ - oficiální blog (in English)

http://cs.wikipedia.org/wiki/Neil_Gaiman - česká verze wikipedie (trošku starší článek)

http://www.legie.info/autor/59-neil-gaiman - ještě jedna biografie

a ještě recenze na Knihu hřbitova která myslím říká vše podstatné.

Ivuška

Samostatné nájezdy

2009-11-22T00:02:00.000-08:00

Jelikož nebydlíme s Ivuškou společně ( ...což je opravdu velká škoda, protože jinak by jsme se určitě každodenně nesmírně obohacovaly), je tedy nutné, abychom svá moudra v tomto blogu šířila i každá samostatnou prací.

K napsání tohoto blogu mne přivedl jeden dětský pořad v televizi...kde zrovna probíhala lekce etikety - školička společenského chování...dnes chování u stolu (asi si to začnu nahrávat). Přestože musím otevřeně přiznat, že jsem si pouze spletla čas a čekala jsem, že už bude seriál Záhada hlavolamu (miluju Mirka Dušína), lekce etikety mne velmi zaujala a chtěla bych naše dýchánky pozvedenout. Milé dámy...udělejme z našich dýchánků nezapomenutelné společenské události! Tak jako jsme včera společně s Ivuškou nastínily pár základních pravidel pro pořádání Hen Party,chtěla bych vám na těchto stránkách brzy přinést pravidelný kurz etikety pro Hen Party, včetně praktických ukázek využití, našich osobních zkušeností a informací posbíraných od místních drben a sousedů - tedy pohled z druhé strany.

Lekce 1.
Chování v restauraci
Dle společenských konvencí vchází do restaurace první muž. Přivede dámu ke stolu a usadí ji.
Jelikož jsme na Hen Party (a řeklo se bez chlapů), tak je zde menší komplikace...při důsledném plnění tohoto pravidla bychom se do hospody nikdy nedostaly. Takže je nutné společenskou konvenci mírně obejít. Nevím co by na to řekl Mirek Dušín...ale v našem případě je třeba, aby první vešla ta nejodvážnější. Dle historických pramenů vychází totiž toto pravidlo z předpokladu, že v restauraci by mohla žena přijít k úhoně (jako například kdyby někdo hodil krýglem), proto první vchází muž. Na Hen Party vejde první nejodvážnější ze slepic...případné krýgly odrazí rychlým úderem, přitom jí ani kabelka neupadne a ladně si uprví ofinku ...ach jo...zase se mi do toho plete ten Mirek Dušín, ten sice kabelku nenosí , ale neva (i když fakt nechápu kam dává všechny ty věci, včetně baterky)
Další variantou je...vzít sebou na Hen Party striptéra...a problém je vyřešen...striptér vchází první...

Příště si povíme o usazení se a chování u stolu a doplníme si naše osobní zkušenosti a praktické ukázky.

S láskou vaše slepice Májuška

P.S.
Mirek Dušín je vlastně takovou archetypální alternativou ideálu dokonalé slepice ...takový její stín ...tedy bereme-li to podle Junga...je slepice ...já...a Mirek Dušín, případně Ivušky Darth Vader ...stín...slepice jsou prostě jako cibule...mnohovrstevnaté...

C.G. Jung to vysvětluje asi takto:
Já je středem pole vědomí a dává jedinci pocit smyslu a identity. Uspořádává vědomou mysl, je prostředníkem mezi vědomím a nevědomím. Já je cenným „světlem“ vědomí, které je vždy třeba hlídat.
Stín je morálním problémem, který je výzvou pro jáskou osobnost, neboť nikdo není s to rozpoznat a uvědomit si stín bez značného vynaložení morální odpovědnosti. Vždyť při tomto uvědomění jde o to uznat temné aspekty osobnosti jako skutečně existující.
Všechny méněcenné, primitivní a živočišné vlastnosti, vytěsněné já tvoří stín, který má kompenzující vztah ke „světlu“ já. Stín je „to, čím člověk nechce být“. Je stejného pohlaví jako jedinec. Může se objevovat ve snech, fantaziích, nebo může být projikován.

Na počátku bylo slovo...

2009-11-21T11:21:00.000-08:00

...a dvě slepice...ehm tedy mladé dámy - jedna vědma-intelektuálka-učitelka a druhá matka od dětí, obě disponující velkou přemírou myšlenek se rozhodly založit tento blog.

Při pravidelně nepravidelném dýchánku (rozuměj: tahu po restauračních zařízeních) vznikla idea, že si svá moudra nenecháme jen pro sebe a budeme je šířit dál, médium jsme si vybraly mezinárodní, multikulturní a všeobsažné - internet (možná budeme i v rádiu)...a píšeme česky.

Den druhý (rozuměj několik dní po prvním)

Po náročném týdnu, kdy konečně odešel Darth Vader a princezna se vrátila (vysvětlíme později...možná) jsme se rozhodly uvolnit další myšlenky širé veřejnosti pomocí přítele Alkohola. A při té příležitosti (a to už je vlastně dnes..."Ivuško neditkuj tak rychle") jsme se rozhodly publikovat příspěvek: Jak správně pořádat Hen Party

Zásada č. 1
Akce musí vypadat jako neplánovaná, přestože je pečlivě naplánovaná

Vyzkoušeno v praxi:
Pondělí: nejlépe elektronickou poštou oslovit nejlepší kamarádku s nápadem na Hen Party - následující pátek. Pečlivě se domluvit na postupu oslovení dalších účastnic, případně na postupu vynucení si jejich příchodu na párty (tzn. např. naše kamarádka Verunka nerada chodí na neplánované akce, i na ty plánované, a tak je třeba použít mírného násilí - zpívání pod jejím oknem..."Ztrááááátíííííílááááááá jsem fjééééértůůůůůůšek....kdooooooooooooooooooó ho našel...Matůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůšéééééééééééééééééééééék)

Zásada č. 2
Výběr vhodné lokality
Vyberte takovou hospodu (restauraci), ze které vás nevyhodí ani při vzájemném ukazování podprsenek.
Ivuščina technická: "Ďyť jsme si je stejně ukazovaly na záchodech."

Zásada č. 3
Nezapomeňte pozvat kamaráda Alkohola
Nejlépe pod záminkou nějaké příležitosti - např. Svatomartinská vína...narozeniny...svátek...svátek příští měsíc ...aktuálně Beaulejaus (od 19.11.2009).
Již zjištěné poznatky:
Nejlepší dávka pro "košt" vín je tři láhve od každého druhu.
Nelepší šumivé víno pro Hen Party je se šroubovacím uzávěrem.

Zásada č. 4
Řeklo se bez chlapů...
...až na vyjímky...do půl těla...

Zásada č. 5
Není slušné budit sousedy příchodem v noci
...a také není bezpečné chodit po tmě domů...děti se pak bojí kde je jejich maminka a kdo je ta divná paní, co se tak nahlas směje a má na hlavě černou přilbu.

Zásad č. 6
Nebuďme tak trapně zásadoví...

S láskou vaše Slepice Ivuška a Májuška