-
A tak Karkulka vstoupila do lesa. Na levé ruce měla prsten se zelenou kuličkou. Dárek od dryády. Sňala si ho z prsteníčku levé ruky a dala si ho na ukazovák pravé, kuličkou směrem do dlaně, a palcem jí začala otáček. Uklidňovalo ji to.
Lesní cesta byla zastíněná stromy, které nepropouštěly mnoho světla. Les byl pochmurný. Cesta úzká a plná kamení. Jen co na tuto cestu vstoupila, ocitla se v jiném světě. Temném, bez slunce. Ale stromy byly plné malých stříbrných zvonečků. Bylo jich několik na každé větvi a ve vánku se mírně pohupovaly a lehounce zvonily. Uklidňovaly. Vedly. Dělaly les snesitelnějším.
Karkulka šla svižně, nezastavovala se. Občas sice zakopla o kámen, ale to ji nezpomalilo. Občas uslyšela podivný šelest někde v lese, trhla sebou, ale šla pořád dál. A zvonečky jí zvonily do kroku.
Během cesty vzpomínala jak tudy šla poprvé. Jakou úzkost cítila z neznáma. Celou cestu běžela a odlesky stříbrných zvonků ji oslepovaly. Sešla z cesty a nebyla schopná se na ni vrátit. A tenkrát potkala dryádu. Vystoupila zpoza svého stromu a jen se na Karkulku dívala. Pak se usmála, objala ji a vtiskla jí do dlaně prsten. Zelený se zelenou kuličkou.
Tenkrát se Karkulka na druhý konec lesa nedostala. Ale teď se tam dostane. Byla rozhodnutá. Už neběžela, nechtěla udělat ty samé chyby podruhé. Šla svižně, ale klidně. Nechala se vést cestou a zvonečky. A palcem otáčela zelenou kuličkou na prstenu.
Cesta byla dlouhá a rovná, ale v jednom místě se prudce zatáčela do leva, takže Karkulka viděla jen po tu zatáčku, ale co bude za ní, netušila. Malinko ji to znervózňovalo, ale pořád šla. Její odhodlání sláblo každým krokem, kterým se blížila k místu, odkud nebylo vidět dál. Odkud musela udělat ten krok do neznáma, projít zatáčkou.
Zvonečky zvonily hlasitěji, otáčela palcem kuličkou na prstenu. A vykročila. Udělala ten krok. A pak další a ještě jeden. Vstoupila do zatáčky. A zvonečky utichly a Karkulka se zastavila. Uprostřed cesty seděl velký černý vlk se zlatým obojkem na krku.
Zlatý obojek probleskoval tmou lesa a vlkovi oči zářily, lákaly k otupělosti, hypnotizovaly. „Kam jdeš Karkulko? Nechceš doprovodit?“ Nebyla schopná odpovědět. Naráz neměla v hlavě ani jednu myšlenku. Jen se dívala do těch očí, vnímala zlatou záři obojku. Vlk vstal a upřeně ji pozoroval. Pak ji obešel, těsně. Karkulka se nemohla ani pohnout. Bylo zvláštní, že vůbec necítila strach. Necítila vůbec nic, ani když jí vlk stál těsně za zády. Pomalu se tlamou přibližoval k jejímu krku a dýchl jí na něj. Pak trošku poodstoupil a zase si sedl.
„Otoč se Karkulko. A pojď ke mně blíž.“ Nohy ji neposlouchaly. Hlava nefungovala. Přesto se jí podařilo nějak otočit čelem k vlkovi. „Pojď Karkulko, jen ještě jeden krok.“ Zlatý obojek zářil, oči lákaly. Když chtěla vykročit směrem k vlkovi, zavadila rukou o jednu z větví, která přesahovala do cesty. A tím pohybem rozezněla stříbrný zvoneček na ní. Ten zvuk se jí naráz dostal až do hlavy. A jak se rozezněl jeden zvoneček, začaly se rozeznívat i ty další. Vzedmula se vlna cinkotu. Stříbrného cinkotu.
Karkulka se podívala na vlka. Obojek už nebyl zlatý, ale obyčejný černý. Jeho oči nezářily, ale byly vyhaslé a kruté. Najednou ho viděla takového jaký opravdu byl – starého, bezcitného, opelichaného. Prudce se otočila a rozeběhla se dál po cestě. Slyšela jak se vlk rozeběhnul za ní, ale když se pak za chvíli otočila, už za ní neběžel. Seděl na cestě, udýchaný, nemohoucí.
I když už ji vlk nepronásledoval, tak Karkulka pořád běžela. Ne už tak rychle, ale pořád běžela. A zvonečky jakoby vycítily její náladu a zvonily do rytmu jejího běhu.
Objevila se před ní další zatáčka. Karkulka zpomalila a nakonec se zastavila úplně. Zhluboka se nadechla a vstoupila do ní. Udělala jeden krok, druhý, třetí. Usmála se pro sebe. Stála na okraji rozkvetlé louky. Dokázala to. Dostala se na druhý konec lesa. Ještě jednou se ohlédla za sebe. Temný les jí stříbrnými zvonky zvonil na rozloučenou. Pak se podívala na své ruce a zjistila, že celou dobu, co šla lesem si nevědomky otáčela palcem kuličkou na zeleném prstýnku od dryády. Ale teď už kulička nebyla zelená. Byla celá bílá. Barva se z ní tím otáčením oškrábala.
Karkulka si povzdechla, nasadila si prstýnek zpátky na prsteníček levé ruky a s úsměvem na rtech vkročila na rozkvetlou louku.
A tak Karkulka vstoupila do lesa. Na levé ruce měla prsten se zelenou kuličkou. Dárek od dryády. Sňala si ho z prsteníčku levé ruky a dala si ho na ukazovák pravé, kuličkou směrem do dlaně, a palcem jí začala otáček. Uklidňovalo ji to.
Lesní cesta byla zastíněná stromy, které nepropouštěly mnoho světla. Les byl pochmurný. Cesta úzká a plná kamení. Jen co na tuto cestu vstoupila, ocitla se v jiném světě. Temném, bez slunce. Ale stromy byly plné malých stříbrných zvonečků. Bylo jich několik na každé větvi a ve vánku se mírně pohupovaly a lehounce zvonily. Uklidňovaly. Vedly. Dělaly les snesitelnějším.
Karkulka šla svižně, nezastavovala se. Občas sice zakopla o kámen, ale to ji nezpomalilo. Občas uslyšela podivný šelest někde v lese, trhla sebou, ale šla pořád dál. A zvonečky jí zvonily do kroku.
Během cesty vzpomínala jak tudy šla poprvé. Jakou úzkost cítila z neznáma. Celou cestu běžela a odlesky stříbrných zvonků ji oslepovaly. Sešla z cesty a nebyla schopná se na ni vrátit. A tenkrát potkala dryádu. Vystoupila zpoza svého stromu a jen se na Karkulku dívala. Pak se usmála, objala ji a vtiskla jí do dlaně prsten. Zelený se zelenou kuličkou.
Tenkrát se Karkulka na druhý konec lesa nedostala. Ale teď se tam dostane. Byla rozhodnutá. Už neběžela, nechtěla udělat ty samé chyby podruhé. Šla svižně, ale klidně. Nechala se vést cestou a zvonečky. A palcem otáčela zelenou kuličkou na prstenu.
Cesta byla dlouhá a rovná, ale v jednom místě se prudce zatáčela do leva, takže Karkulka viděla jen po tu zatáčku, ale co bude za ní, netušila. Malinko ji to znervózňovalo, ale pořád šla. Její odhodlání sláblo každým krokem, kterým se blížila k místu, odkud nebylo vidět dál. Odkud musela udělat ten krok do neznáma, projít zatáčkou.
Zvonečky zvonily hlasitěji, otáčela palcem kuličkou na prstenu. A vykročila. Udělala ten krok. A pak další a ještě jeden. Vstoupila do zatáčky. A zvonečky utichly a Karkulka se zastavila. Uprostřed cesty seděl velký černý vlk se zlatým obojkem na krku.
Zlatý obojek probleskoval tmou lesa a vlkovi oči zářily, lákaly k otupělosti, hypnotizovaly. „Kam jdeš Karkulko? Nechceš doprovodit?“ Nebyla schopná odpovědět. Naráz neměla v hlavě ani jednu myšlenku. Jen se dívala do těch očí, vnímala zlatou záři obojku. Vlk vstal a upřeně ji pozoroval. Pak ji obešel, těsně. Karkulka se nemohla ani pohnout. Bylo zvláštní, že vůbec necítila strach. Necítila vůbec nic, ani když jí vlk stál těsně za zády. Pomalu se tlamou přibližoval k jejímu krku a dýchl jí na něj. Pak trošku poodstoupil a zase si sedl.
„Otoč se Karkulko. A pojď ke mně blíž.“ Nohy ji neposlouchaly. Hlava nefungovala. Přesto se jí podařilo nějak otočit čelem k vlkovi. „Pojď Karkulko, jen ještě jeden krok.“ Zlatý obojek zářil, oči lákaly. Když chtěla vykročit směrem k vlkovi, zavadila rukou o jednu z větví, která přesahovala do cesty. A tím pohybem rozezněla stříbrný zvoneček na ní. Ten zvuk se jí naráz dostal až do hlavy. A jak se rozezněl jeden zvoneček, začaly se rozeznívat i ty další. Vzedmula se vlna cinkotu. Stříbrného cinkotu.
Karkulka se podívala na vlka. Obojek už nebyl zlatý, ale obyčejný černý. Jeho oči nezářily, ale byly vyhaslé a kruté. Najednou ho viděla takového jaký opravdu byl – starého, bezcitného, opelichaného. Prudce se otočila a rozeběhla se dál po cestě. Slyšela jak se vlk rozeběhnul za ní, ale když se pak za chvíli otočila, už za ní neběžel. Seděl na cestě, udýchaný, nemohoucí.
I když už ji vlk nepronásledoval, tak Karkulka pořád běžela. Ne už tak rychle, ale pořád běžela. A zvonečky jakoby vycítily její náladu a zvonily do rytmu jejího běhu.
Objevila se před ní další zatáčka. Karkulka zpomalila a nakonec se zastavila úplně. Zhluboka se nadechla a vstoupila do ní. Udělala jeden krok, druhý, třetí. Usmála se pro sebe. Stála na okraji rozkvetlé louky. Dokázala to. Dostala se na druhý konec lesa. Ještě jednou se ohlédla za sebe. Temný les jí stříbrnými zvonky zvonil na rozloučenou. Pak se podívala na své ruce a zjistila, že celou dobu, co šla lesem si nevědomky otáčela palcem kuličkou na zeleném prstýnku od dryády. Ale teď už kulička nebyla zelená. Byla celá bílá. Barva se z ní tím otáčením oškrábala.
Karkulka si povzdechla, nasadila si prstýnek zpátky na prsteníček levé ruky a s úsměvem na rtech vkročila na rozkvetlou louku.
(Ivuška)
