Jak přijít o poslední zbytky rozumu...snadno a rychle

I slepice mají své dny...a já mám dnes "den blbec" ...a to je teprve jedenáct dopoledne... toto bude tak trochu můj osobní deník ...

Dvě z mých třech dětí onemocněly, celou noc prokašlaly a ráno teplota...tak se jede k lékaři...jistě, že nabíráme zpoždění...manžel nervozní ...já nervozní z toho, že on je nervozní...nebo spíš já už na nervy hned ráno ... Nu, musím uznat, že tomuto faktu notně přidalo to, že třetí - nejmenší dítko spalo téměř celou noc s námi - takže jsme velmi okopaní, oválení, trochu poslintaní a hodně nevyspaní. Cesta k lékaři se podobala ukázkové demonstraci manažerského chování pro TOP TEAM ...několik telefonátů - školka, babička, práce...ve výsledku jsme si děti rozdělili - manžel jede s marody k lékaři ...já s Vladimírkem k babičce...pak rychle do práce, vyřídit nutné věci s dodavatelem, posbírat co jde udělat z domu, nachystat co budu potřebovat večer k vedení kurzu ...dnes je totiž ještě ke všemu Kreativní středa. Manžel zatím přivezl holky...babička Vladimíra...tak předávám žezlo a klíče od obchodu a jdu se svištěma domů...celou cestu poslouchám koho bolí víc nožičky a že jsou moc unavené...vyzvednout léky v lékárně a šup šup na zastávku MHD...no nic...autobus přijel plný a Terka si stěžuje, že se jí chce zvracet...nejsem úplně pitomá (děti mám už nějaký pátek :-) to si nelajznu a jdeme za tatínkem do firmy, aby nás odvezl domů (já totiž neřídím, protože bych nerada skončila v kriminále, ale o tom až jindy).

Tak po sem se to nijak nevymyká některým jiným dnům...občas je líp...občas hůř :-)

Doma ...
Sotva se zavřely dveře za hlavou naší rodiny, která se úlevou odchází zpět do zaměstnání, začalo rodeo...
Paní doktorka má nejspíš zázračné ruce...ale funguje to cca až po hodině od návštěvy...dětem je mnohem lépe...chtějí si hrát. Mou snahu udržet je v postelích zcela ignorují a tak si začínáme hrát na princezny a na dinosaury...jsem obojí...takže na hlavě mám krásnou plastovou korunku - mírný kýč, ale prý jsem krásná. Dinosaurus jsem takový, kterého nějak obešla (nebo ji on sám předběhl) evoluce a mám jen ocas - tedy starou šálu s uzlem a mašličkou. Jsem tedy velmi krásný dinosaurus. V zápalu hry zvoní zvonek ...pošta...jdu si dolů pro balíček...po tom co si mě paní pošťačka velmi nedůvěřivě prohlíží a kontroluje i druhou stranu občanky, se po jejím odchodu pečlivě prohlížím jestli náhodou nemám na tričku flek, nebo tak něco. Při této akci nekoukám pod nohy a přišlápla jsem si můj krásný dinosauří ocas...a spočítala schody do sklepa. Balíček jsem uchránila, ale budu mít asi pár modřin, chvilku budu kulhat a z nosu mi teče krev. Korunku mám ale na hlavě pořád, takže i po dobelhání zpět do bytu jsem krásná princezna a mám takovej ocas, že mi závidí i náš pes Tapina. Vladimírek si krásně hraje v obýváku...sedí pod stolkem a něco kutí. Z klidem v duši jdu pustit pohádku, Terezce se ale chce zvracet...hup z horního patra postele k mamince do náruče...mamince rup v zádech...no do koupelny jsme to nestihly, ale bylo to těsně. Umeju a převleču Terku i sebe, Vladimírek pořád kutí - je to moc hodné dítě a Tapina kutí s ním - je to moc hodný pes, jen si došli pro něco do kuchyně. Uložím Terku, Martinka si vzpomene na obrázek od paní doktorky, který je v úložném košíku složeného kočárku. Opatrně jej dostávám ven, přičemž se kočárek celý rozloží a skřípne mi prst...chce se mi plakat... Obrázek vydolován... Jdu pochválit Vladimírka, že tak hezky kutí a je moc hodný... Vyndám mu asi 15 psích granulí z pusinky, což velmi ocení Tapina, z pevně sevřených ručiček vytáhnu chomáče chlupů a Tapině ošetřím olysalá místa a sundám jí korále, které jí některé z dítek nasadilo... a v duchu chválím náš výcvik, že za to Vladimíra, ani nikoho jiného ještě nekousla a neemigrovala k mému bratrovi na chalupu. Vladimíra se pokuším přesvědčit, že se mu chce spát, když se mi to nepodaří, vyrukuju se svačinou. Terezka opět chce zvracet... chystám si nové tričko. Vladimíra se pokouším přesvědčit, že z mandarinky se jí ten vnitřek...ne slupka...marně... Mezitím se napiju už úplně studeného kafe...najednou mám před očima mlhu a utíkám do koupelny...
Ale jednu dobrou stránku jsem našla...alespoň vám mohu dát typ - nenechávejte polévkové koření v dosahu dětí (ani na stole, vylezou po židli)...Maggi v kávě není vůbec dobré...je to fuj...no prostě náš Vladimír je hrozně hodné dítě...

A to jsem ještě nezačala vařit...takže se teď odbelhám do kuchyně...

Práci zdar!

Májuška - Mai

Darth Vader se vrátil

Při pravidelném šnorchlování v hlubinách internetu jsem našla toto:

(VAROVÁNÍ: Muži v práci - Ženy pracují pořád, muži musí vyvěsit upozornění když pracují.)

(Muži jsou jako káva. Ti nejlepší jsou bohatí, vřelí a dokáží tě udržet vzhůru celou noc.)

Tak nějak mi to připomělo Májušku a "odznáčky" které sdílíme (jí jsem její dala na narozeniny). I když my na nich máme trošku jiné (a divočejší) nápisy...

---

Tak už neděsím jen mladé nevinné muže, ale teď i děti po ulicích.... Před chvílí jsem si fotila krásné mraky při západu slunce, protože Skywatch Friday se blíží a fotek není nikdy dost. A jak se tak vykláním z okna (dobrý úhel je důležitý), tak si nevšimnu, že se mi na foťáku automaticky zapl blesk. A dole pod oknem šel zrovna nějaký tatínek se dvě menšími dětmi...

Když to blesklo, tak první dítě děsně zařvalo, rozplakalo se, a: "tatí, tatíííí, co to bylóó? Já se bojím!". Na to tatínek zareagoval pohledem vzhůru přímo na mne jak si tam vesele visím nahnutá do půl pasu z okna ze třetího patra: "To nic nebylo, jdeme dál, rychle, šup, šup." A druhé dítko to korunovalo: "Tatííí, co je to za paní? Ona chce skočit?"

V tu chvíli jsem o tom skoku chvilku uvažovala... Ale pak mi můj věrný stín Darth Vader zaťukal na rameno a já statečně fotila dál.

Ivuška

Můj Bůh a jeho hřbitov

Jak už bylo zmíněno dříve, tak po vzájemné dohodě o sebe vzdělávání navzájem, jsme se rozhodly, že zde budeme publikovat i nějaké ty odkazy na knihy, které zrovna čteme. Takový menší čtenářský deník.

První domácí úkol, který Májuška dostala, byl přečíst Knihu hřbitova od Neila Gaimana.

Volba byla celkem jasná vzhledem k tomu, že Neil Gaiman je můj soukromý Bůh (hned vedle Dylana Morana) - vzdělaný, vtipný, nadaný, skromný, sdílející své myšlenkové pochody s celým světem na blogu. Co víc si od svého Boha přát?

Kniha hřbitova není sice má neoblíbenější kniha od tohoto autora, ale přesto ji řadím na svém osobním žebříčku na jednu z nejvyšších příček. A navíc, copak lze odolat knize "pro děti", jejíž první věta zní: "Ve tmě byla ruka a držela nůž."?

Neil Gaiman

Výborně se prodávající autor Neil Gaiman je jeden z nejlepších autorů jak ve světě moderních komiksů, tak ve světě autorů píšící knihy pro všechny věkové kategorie. Je evidován ve Slovníku životopisů spisovatelů jako jeden z nejlepších žijících postmoderních spisovatelů. Kromě prózy a novinových článků, je také plodným tvůrcem poezie, filmových scénářů či textů písní (například pro Amandu Palmer "I Google You").

Narodil se 10. listopadu 1960 v Porchesteru, v Anglii. Začínal jako novinář v různých hudebních časopisech. Poté co napsal biografii kapely Duran Duran, a Don't Panic: The Official Hitchhikers Guide to the Galaxy, začal pracovat na první z mnoha grafických novel The Sandman. Ty (a spolupráce s Terrym Pratchettem na knize Dobrá znamení) zajistily, že se z populárního undergroundového autora stal celosvětově úspěšný a vyhledávaný spisovatel.

V roce 1996 začal psát pro BBC seriál Neverwhere (Nikdykde), který se stal hitem a později ho Gaiman přepracoval i do knižní podoby.

Během psaní knihy Američtí bohové, začal psát o procesu vytváření této knihy blog. Ten se později stal jeho oficiální stránkou a nyní je jeden z nejčtenějších na internetu vůbec. Některé jeho části byly dokonce publikovány knižně.

Gaiman dostal mnoho ocenění. V roce 1991 World Fantasy Award za sérii The Sandman, v roce 2002 Hugo Award a Nebula Award za úžasnou novelu Američní bohové. V roce 2003 vyhrála Koralína jak Hugo Award, tak Nebula Award, a v roce 2009 byla zfilmovaná pod režijním dohledem Henryho Selicka (The Nightmare Before Christmas).

Mezi jeho další díla patří např. Anansiho chlapci (volně navazující na Americké bohy), Hvězdný prach, či dvě knihy povídek Křehké věci aneb Krátké fikce a divy, a Kouř a zrcadla.

Své knihy a povídky také často sám namlouvá do audio podoby.

Neil Gaiman žije se svým psem někde v lesích blízko Minneapolis, v USA, v domě připomínající ten z The Addams Family. Je rozvedený, má tři děti - Michaela, Holly, a Madeleine. V červnu 2009 oznámil, že jeho nová přítelkyně je zpěvačka a performerka Amanda Palmer, se kterou vytvořil knihu "Who Killed Amanda Palmer".

Kniha Hřbitova (2008)

V roce 2009 vyhrála kromě Hugo a Locust Award také Newberry Medal, která jako první na světě (v roce 1922) začala oceňovat i dětskou literaturu, a která je od té doby dávána autorovi za "nejvíce rozpoznatelné a významné přispění v rámci americké literatury pro děti". Všechny tyto ocenění dělají z Knihy hřbitova jednu z nejoceňovanějších dětských knih moderní doby.

První nápad na napsání této knihy měl Neil Gaiman už v roce 1985, kdy se jeho dvouletý syn Mike projížděl na tříkolce po hřbitově, poblíž kterého bydleli. Když později vzpomínal, jak tenkrát jeho syn v této situaci vypadal, napadlo ho že "by mohl napsat podobnou knihu jako byla Kniha džunglí, ale umístěnou na hřbitov".

Každá kapitola je psána formou povídky, a většina z nich má časové rozmezí jeden až dva roky, podle toho, jak hlavní hrdina roste.

Nik (Nikdo Owens) je neobyčejný chlapec, který žije na neobvyklém místě - je jediným žijícím obyvatelem hřbitova. Od kolébky je vychováván duchy, vlkodlaky, a dalšími "lidmi" které by jste možná na hřbitově ani neočekávali. Nik se naučil jak staromódním zvykům svých vychovatelů, které měli ještě jako živí, tak jejich nynějším schopnostem - jako třeba schopnost Vyblednout/Zmizet. Může vůbec chlapec který byl vychován duchy čelit divům a hrůzám jak světa živých, tak mrtvých? A navíc jsou tu věci jako ghůlové, kteří nepatří ani do jednoho z těchto světů.

Tento mrazivý příběh je Gaimanovou první novelou pro náctileté čtenáře od doby mezinárodně nadšeně přijaté Koralíny. A stejně jako Koralína tak i tato kniha určitě zaujme a překvapí jak mladé čtenáře, tak legie Gaimanových dospělých fanoušků.

---

http://www.neilgaiman.com/ - oficiální blog (in English)

http://cs.wikipedia.org/wiki/Neil_Gaiman - česká verze wikipedie (trošku starší článek)

http://www.legie.info/autor/59-neil-gaiman - ještě jedna biografie

a ještě recenze na Knihu hřbitova která myslím říká vše podstatné.

-

Ivuška

Samostatné nájezdy

Jelikož nebydlíme s Ivuškou společně ( ...což je opravdu velká škoda, protože jinak by jsme se určitě každodenně nesmírně obohacovaly), je tedy nutné, abychom svá moudra v tomto blogu šířila i každá samostatnou prací.

K napsání tohoto blogu mne přivedl jeden dětský pořad v televizi...kde zrovna probíhala lekce etikety - školička společenského chování...dnes chování u stolu (asi si to začnu nahrávat). Přestože musím otevřeně přiznat, že jsem si pouze spletla čas a čekala jsem, že už bude seriál Záhada hlavolamu (miluju Mirka Dušína), lekce etikety mne velmi zaujala a chtěla bych naše dýchánky pozvedenout. Milé dámy...udělejme z našich dýchánků nezapomenutelné společenské události! Tak jako jsme včera společně s Ivuškou nastínily pár základních pravidel pro pořádání Hen Party,chtěla bych vám na těchto stránkách brzy přinést pravidelný kurz etikety pro Hen Party, včetně praktických ukázek využití, našich osobních zkušeností a informací posbíraných od místních drben a sousedů - tedy pohled z druhé strany.

Lekce 1.
Chování v restauraci
Dle společenských konvencí vchází do restaurace první muž. Přivede dámu ke stolu a usadí ji.
Jelikož jsme na Hen Party (a řeklo se bez chlapů), tak je zde menší komplikace...při důsledném plnění tohoto pravidla bychom se do hospody nikdy nedostaly. Takže je nutné společenskou konvenci mírně obejít. Nevím co by na to řekl Mirek Dušín...ale v našem případě je třeba, aby první vešla ta nejodvážnější. Dle historických pramenů vychází totiž toto pravidlo z předpokladu, že v restauraci by mohla žena přijít k úhoně (jako například kdyby někdo hodil krýglem), proto první vchází muž. Na Hen Party vejde první nejodvážnější ze slepic...případné krýgly odrazí rychlým úderem, přitom jí ani kabelka neupadne a ladně si uprví ofinku ...ach jo...zase se mi do toho plete ten Mirek Dušín, ten sice kabelku nenosí , ale neva (i když fakt nechápu kam dává všechny ty věci, včetně baterky)
Další variantou je...vzít sebou na Hen Party striptéra...a problém je vyřešen...striptér vchází první...



Příště si povíme o usazení se a chování u stolu a doplníme si naše osobní zkušenosti a praktické ukázky.

S láskou vaše slepice Májuška

P.S.
Mirek Dušín je vlastně takovou archetypální alternativou ideálu dokonalé slepice ...takový její stín ...tedy bereme-li to podle Junga...je slepice ...já...a Mirek Dušín, případně Ivušky Darth Vader ...stín...slepice jsou prostě jako cibule...mnohovrstevnaté...

C.G. Jung to vysvětluje asi takto:
Já je středem pole vědomí a dává jedinci pocit smyslu a identity. Uspořádává vědomou mysl, je prostředníkem mezi vědomím a nevědomím. Já je cenným „světlem“ vědomí, které je vždy třeba hlídat.
Stín je morálním problémem, který je výzvou pro jáskou osobnost, neboť nikdo není s to rozpoznat a uvědomit si stín bez značného vynaložení morální odpovědnosti. Vždyť při tomto uvědomění jde o to uznat temné aspekty osobnosti jako skutečně existující.
Všechny méněcenné, primitivní a živočišné vlastnosti, vytěsněné já tvoří stín, který má kompenzující vztah ke „světlu“ já. Stín je „to, čím člověk nechce být“. Je stejného pohlaví jako jedinec. Může se objevovat ve snech, fantaziích, nebo může být projikován.

Na počátku bylo slovo...

...a dvě slepice...ehm tedy mladé dámy - jedna vědma-intelektuálka-učitelka a druhá matka od dětí, obě disponující velkou přemírou myšlenek se rozhodly založit tento blog.

Při pravidelně nepravidelném dýchánku (rozuměj: tahu po restauračních zařízeních) vznikla idea, že si svá moudra nenecháme jen pro sebe a budeme je šířit dál, médium jsme si vybraly mezinárodní, multikulturní a všeobsažné - internet (možná budeme i v rádiu)...a píšeme česky.

Den druhý (rozuměj několik dní po prvním)

Po náročném týdnu, kdy konečně odešel Darth Vader a princezna se vrátila (vysvětlíme později...možná) jsme se rozhodly uvolnit další myšlenky širé veřejnosti pomocí přítele Alkohola. A při té příležitosti (a to už je vlastně dnes..."Ivuško neditkuj tak rychle") jsme se rozhodly publikovat příspěvek: Jak správně pořádat Hen Party

Zásada č. 1
Akce musí vypadat jako neplánovaná, přestože je pečlivě naplánovaná

Vyzkoušeno v praxi:
Pondělí: nejlépe elektronickou poštou oslovit nejlepší kamarádku s nápadem na Hen Party - následující pátek. Pečlivě se domluvit na postupu oslovení dalších účastnic, případně na postupu vynucení si jejich příchodu na párty (tzn. např. naše kamarádka Verunka nerada chodí na neplánované akce, i na ty plánované, a tak je třeba použít mírného násilí - zpívání pod jejím oknem..."Ztrááááátíííííílááááááá jsem fjééééértůůůůůůšek....kdooooooooooooooooooó ho našel...Matůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůšéééééééééééééééééééééék)

Zásada č. 2
Výběr vhodné lokality
Vyberte takovou hospodu (restauraci), ze které vás nevyhodí ani při vzájemném ukazování podprsenek.
Ivuščina technická: "Ďyť jsme si je stejně ukazovaly na záchodech."

Zásada č. 3
Nezapomeňte pozvat kamaráda Alkohola
Nejlépe pod záminkou nějaké příležitosti - např. Svatomartinská vína...narozeniny...svátek...svátek příští měsíc ...aktuálně Beaulejaus (od 19.11.2009).
Již zjištěné poznatky:
Nejlepší dávka pro "košt" vín je tři láhve od každého druhu.
Nelepší šumivé víno pro Hen Party je se šroubovacím uzávěrem.

Zásada č. 4
Řeklo se bez chlapů...
...až na vyjímky...do půl těla...

Zásada č. 5
Není slušné budit sousedy příchodem v noci
...a také není bezpečné chodit po tmě domů...děti se pak bojí kde je jejich maminka a kdo je ta divná paní, co se tak nahlas směje a má na hlavě černou přilbu.

Zásad č. 6
Nebuďme tak trapně zásadoví...


S láskou vaše Slepice Ivuška a Májuška